Již v únoru všem dětem přišel dopis povolávající je do služby ve flotile kapitána Henryfouse, jednoho z nejznámějších privatýských kapitánů ve službách Britské koruny. Cíl byl tedy jasný: nahlásit se do služby a plundrovat španělské lodě, vezoucí zlato a jiné bohatství z Jižní Ameriky.
Hned po příjezdu ale mladí bukanýři pochopili, že to nebude tak snadné. Henryfous svou novou posádku přivítal velmi chladně a místo přepadání jen zkoušel jejich dovednosti.
Když pak den před vyplutím utratil poslední peněžní zásoby za láhev svého oblíbeného rumu, přetekla jeho prvnímu důstojníkovi Kubyshtovi trpělivost a společně se staršími bukanýry začal osnovat vzpouru. Hned jeho první akt otevřeného odporu, jímž bylo rozdělení bukanýrů do čtyř posádek, rozohnil Henryfouse natolik, že všechny na den vyhnal z tábořiště. Posádky se tak vydaly každá na vlastní pěst přespat někde v lesích v okolí tábora.
Po návratu posádky Henryfouse definitvně svrhly a chtěly ho popravit. Aby si zachránil život, dal bukanýrům informace o obřím nechráněném konvoji plujícím jejich směrem. Pod Kubyshtovým vedením bukanýři tento konvoj úspěšně přepadli a dozvěděli se o velkém Aztéckém pokladu, po němž se španělská vojska pídí. Bohužel ale přepadený konvoj byl britský - Henryfous navedl naše bukanýry na spřátelenou loď, jako pomstu za vzpouru - bukanýři tím ztratili podporu Britské koruny, a stali se tak plnohodnotnými piráty.
Aztécký poklad se v tu chvíli stal hlavní prioritou, ale to neznamená, že by nezbyl čas na nějaké to další příležitostné plundrování a tradiční táborové aktivity. Ať šlo o soutěžení mladých pirátů s jejich důstojníky, výuku rukodělných činností, či o Drsňák - tuhý závod testující jak fyzickou zdatnost těžkým terénem, tak tábornické dovednosti na jednotlivých stanovištích rozesetých po celé jeho délce.
Starší piráti si ke konci tábora mohli dokonce zažít, jaké to je být důstojníkem. Na den se totiž prohodili role tří nejstarších z každé posádky s jejich důstojníky. Tento den tedy důstojníci hráli hry se zbytkem posádky, zatímco ti nejstarší zajišťovali jejich zdárný průběh a i chod celého tábora. Prohození rolí si chválili jak důstojníci, tak i starší piráti.
Když pak s přesnou trasou k pokladu dorazili piráti ke břehům Jižní Ameriky, začal závod o čas. Španělé také znali umístění pokladu a blížili se rychle. Naši piráti však věděli něco, co oni ne: poklad byl prokletý. Byť tedy dorazili k pokladu jako první, nechali ho Španělům a počkali, až kletba zapůsobí na ně.
To se ukázalo jako skvělý nápad, neboť kletba způsobila, že se Španělé navzájem pobili a piráti tak získali celý poklad jen pro sebe a již bez kletby.
Doufáme, že si piráti užili svůj pobyt na našem táboře a budeme se na všechny za rok těšit!
