V září jsme se vrátili z letního odpočinku a s plnou vervou pokračujeme v naší oddílové činnosti. Letošním hlavním tématem je budování naší vlastní "pelikánské firmy" od samých základů. Chceme se naučit spolupracovat, rozvíjet dovednosti a tvořit pevnou komunitu. Těšíme se na výzvy a zážitky, které nám tento nový školní rok přinese.
V červnu byl hlavním cílem Pelikánů bezpečný návrat z hory Kurupiry. Zdatně jsme zdolali všechny překážky, které na nás čekaly, a to včetně útoku dinosaurů. Dokonce i při nebezpečném průchodu pralesem, který Kurupiru obklopuje, jsme stihli splnit jednu z oddílových výzev, stavění stanů. Po měsících dobrodružství pro nás všechny bylo příjemné být zase doma. Všichni členové naší expedice se vrátili živí, zdraví a s mnoha novými poznatky i zážitky.
V májovém měsíci se náš postup po hoře začal stávat čím dál nebezpečnějším. Při prozkoumávání skrytých zákoutí se naše vedoucí nakazily strašnou chorobou, ale naštěstí šaman místního kmene znal recepturu léku, kterou, i když zašifrovanou, Pelikánům předal. Ti po vyluštění hádanek byli schopni vytvořit lektvar, který vedoucí okamžitě vyléčil. Tím však útrapy neskončily a po cestě zpět do tábořiště nás napadlo hejno vzteklých pterodaktylů.
V měsíci dubnu se k Pelikánům na jednu schůzku přidal náš vedoucí Ditík, který je bohužel tento rok v zahraničí. Nepřivezl nám však jenom sám sebe, ale i zábavné a poučné aktivity, které jsme si v rámci schůzky zahráli. I přes toto příjemné vyrušení, jsme stále pokračovali v našem prozkoumávání tajemných zákoutí hory a zdolávání místních překážek. Není však vše jen o povinnostech, a proto jsme si vyhradili i čas na oddychovější sportovní aktivity, abychom si užili slunného počasí.
Březen se u Pelikánů nesl ve znamení dobrodružství, jelikož jsme konečně, po dlouhé a strastiplné cestě, zdolali horu Kurupiru. Po náročném stoupání nás čekala zkouška odvahy v podobě úzkého tmavého průlezu, díky kterému jsme doputovali, až na samotný vrchol. Nicméně pouhým pokořením hory naše expedice rozhodně nekončí a na vrcholu na nás číhá spousta věcí k prozkoumání.
Během února se Pelikáni na svých schůzkách dál věnovali cestě na stolovou horu Kurupiru. Proplouvání nebezpečnými brazilskými pralesy však není žádná legrace. Při naší cestě nás překvapily piraně, které se ochomýtaly nepříjemně blízko naší lodi. Nechtěli jsme se nechat ohrožovat a tak jsme se pustili do jejich lovu. A aby to bylo zajímavější, soupeřili jsme ve dvou týmech, kdo dokáže ulovit více piraní. Když už pro nás byla řeka bezpečná, vyzkoušeli jsme si, jaké je to být unášen na vlnách.
Leden se u Pelikánů nesl v duchu cestování. Na první schůzce, kde jsme si konečně zabalili naše batožiny, jsme vyrazili na letiště, odkud už jsme měli vyrazit do slunné Brazílie, vstříc putování s expedicí profesora Challengera. Cesta letadlem, ale není vždy lehká.
Adventní čas se letos u Pelikánu nesl v klidnějším tempu. První prosincová schůzka byla, kvůli skupinové akci Mikuláš, zrušena, nicméně naši Pelikáni se i přes to dobrovolně přihlásili a na akci nám moc pomohli. Další schůzka byla kvůli prosincovým virózám v poněkud omezeném počtu, ale počasí nám přálo, takže jsme téměř celou schůzku mohli strávit venku na sněhu, kde jsme sáňkovali a došlo i na pořádnou koulovačku.
Tento měsíc Pelikáni začali přípravou na setkání s brazilskými domorodci, na které zajisté narazíme během naší cesty na Kurupiru.
Po úspěšné absolvování konference, kde se Pelikáni zapsali jako expediční tým, přišel čas na získávání užitečných dovedností, které při svém putování do amazonského pralesa budou potřebovat. Mezi ně patří například fyzický výcvik, orientace ve tmě nebo přizpůsobením kulturním zvyklostem domorodců.
